Jan Rosecký - Trucker telom aj dušou

5. január 2021 ... Ján Moravčík ... počas tých viac ako 20 rokov, čo sa vo svete modelov pohybujem som stretol obrovské množstvo skvelých modelárov. Medzi nimi sú aj takí, ktorí sú jedineční a stretnutie s nimi výrazne ovplyvnilo moje ďalšie smerovanie nielen v modelárskom, ale aj osobnom živote. Takýmto človekom je Jan Rosecký, s ktorým robím rozhovor už po druhýkrát a vždy sa jedná o interview skutočne hodnotné, s množstvom zaujímavých názorov a pohľadov. Inak tomu nebolo ani teraz. Takže hlboký nádych, začíname...

V rukách držím prekrásnu knihu Truck Modelling volume 2 od vydavateľstva Canfora, autorom ktorej je Jan Rosecký z Českej republiky. Predtým, než sa dostaneme ku samotnej recenzii (tá so objaví na našom webe v najbližšej dobe),  prezraď nám ako dlho sa rodil nápad na druhé pokračovanie špeciálnej publikácie určenej pre milovníkov civilnej techniky.

To je na úvod úplně skvělá otázka. Už jen kvůli tomu, že první kníha se vlastně jmenuje „the complete guide“, takže proč vlastně druhá knížka? A je její existence opodstatněná a nebo už jen taháme prachy z lidí, protože se ukázalo jako dobrý byznysový model?

Pro mě byla první knížka něčím na čem jsem pracoval od prvního nápadu třeba pět let. Modely pro knihu jsem stavěl přes tři roky, pak vydávání, na kterém jsem se intenzivně podílel, byl to dlouhý kolotoč a pečlivá práce z jednoho zásadního důvodu: počítal jsem s tím, že šance na vydání knihy o modelech kamionů, která naposledy vyšla v Americe někdy v sedmdesátých letech je jen jedna. Všechno to směřovalo k té jedné jediné knize, k tomu aby byla perfektní, aby zaujala co nejvíc lidí, co nejvíc se prodávala a opodstatnila tak svoji existenci a čas a úsilí do ní investované.

No..a kniha vyšla, reakce i recenze skvělý, lidi z oboru nadšený a mě by ani nenapadlo, že se bude něco takového opakovat. Trvalo to pár měsíců a pak mi přišel od Toniho Canfory email, že je moc spokojenej a že jestli jsem uvažoval o „volume 2“, protože nám přeci nějaké nápady a materiál zbyly, protože se prostě do knížky už nevešly. A pro mě to byl tak trochu šok. Já jsem vůbec nepočítal s tím, že by někdo viděl na trhu prostor pro nějakou další publikaci na podobné téma. Napsal jsem Tonimu, že OK a že nad tím budu přemýšlet. Nad obsahem, nad koncepcí a že se uvidí. Shodli jsme se, že je tomu potřeba dát čas a já jsem se po čtyřletém projektu nechtěl jen tak do něčeho dalšího uvázat.

Čili, abych se vrátil k tomu na co jsi se ptal: jakékoli úvahy o nějakém pokračování se začaly rodit někdy na podzim roku 2016 (první kniha vyšla v červnu) a vraceli jsme se k té myšlence s Tonim v průběhu dalších let opakovaně. Já jsem průběžně stavěl modely a předlohy jsem si vybíral tak, aby se daly do knihy případně nějak začlenit, sestavoval jsem a různě kombinoval témata tak, aby dávala smysl a snažil se sestavit obsah. Těch variant vzniklo strašně moc. Nebylo jednoduché vydat druhou knihu, která měla navazovat na „the complete guide“, protože ta přece byla „complete“ a v tom byl její smysl. Jedna kniha a pak už nepotřebujete nic dalšího vědět. Všechno v jedné knize. A pak najednou přijdeš a „hele lidi tak tady je druhej díl“ a totálně popřeš to co jsi tvrdil o původní kníze. To jsem samozřejmě nechtěl a za tou druhou knížkou je neúměrně víc úsilí, snahy a přemýšlení tak, aby nikdo kdo si jí prolistuje nemohl říct „ale vždyť to je jen opakování téhož, tam není absolutně nic novýho“. V tom je vlastně ten základní klíč. Kdyby se tohle o volume 2 rozkřiklo, nikdo si jí nekoupí. Já bych byl za blbce a Toni Canfora byl byl 15 tisíc eur v mínusu. Hlavně kvůli tomu se ta druhá knížka rodila ve velkých bolestech, neustále jsem všechno přeskupoval, předělával, měnil názory, výběr modelů. A pak, když už bylo skoro všechno hotový, všechno odevzdaný tak zase přišel Toni a řekl „hele sorry, ale mě tady prostě něco chybí, musíš postavit ještě jeden model“ a znova bylo všechno v háji, já jsem stavěl další model a znova jsme věci předělávali. A pak znova, když Toni doskládával kapitoly tak za mnou přišel a povídal „hele to je nějak špatně“. Já už jsem byl na pokraji sil a začínal jsem si myslet, že to všechno skončí špatně, ale znova jsme knížce dali měsíce práce navíc a já jsem s tím výsledkem nakonec strašně spokojenej. Strašně moc mi pomohlo, že jsem jednu dobu pracovně létal do Ameriky. Velkou část volného času tam jsem strávil truck spottingem, v muzeích, na truck stopech a nasbíral jsem strašně moc know how, informací a fotek. A na ty jsem obzvláště hrdý – ve volume 2 jsou všechny fotky moje autorské (kromě dvou, které cvaknul Toni Canfora v dílně, protože jsem neměl to správné nářadí nebo barvy). Není to žádné přebírání fotek z fotobank a podobně po vzoru dnešní žurnalistiky a podobně. Je to všechno dělaný pěčlivě a poctivě a...a promiň, že jsem se tak strašně rozvášnil.

Pri prvom „ohmataní“ ma zaujala luxusná obálka a vynikajúci dizajn vo vnútri. Predpokladám, podľa toho, ako ťa poznám, že to nie je náhoda.

Díky moc. Ne, samozřejmě to není náhoda. To je věc, kterou si volíš s vydavatelem. Buď prostě půjdeš k nějakýmu „profíkovi“, kterej má čupr kancl ve sklepě zaplivanýho činžáku a nebo si vybereš kvalitu a tou pro mě bylo vždycky Canfora publishing. To prolisovaný písmo a chromová folie, to jsou všechno nápady, který jsou za Tonim. Bylo skvělý, že se k věcem stavěl ve stylu „bude to sice malinko dražší na výrobu, ale bude to vypadat skvěle“. To jako autor chceš a chceš to i jako zákazník, čtenář. Chceš knihu, která vypadá po všech stránkách dobře a ne něco co vypadá jako brožurka z dizajnem co dělala tvoje máma, která je na pracáku a tak s tím ráda pomohla. Proto jsem šel za Tonim už s první knížkou a to, že se na to ptáš znamená, že to mělo smysl.

V publikácii je niekoľko stavieb civilnej techniky, resp. kamiónov. Ktorý model je pre teba úplne najvydarenejší?

To je strašně těžký říct. Mám třeba strašně moc rád Volvo F89 od Ládi Petříka, které je v galerii na konci knihy. Stejně tak všechny věci od Jirky Hübnera jsou super. K mojí práci mám trochu ambivalentní vztah. Mám je svým způsobem rád, ale dospěl jsem do stádia, kdy to nejdůležitější a nejzajímavější je to na čem pracuju teď. Dokončený model je dokončený model, uzavřená kapitola. Můžu si ho nechat, ale můžu ho i prodat nebo po čase rozebrat na díly a postavit z něj něco jiného. Určitým zlomem pro mě byl model traktoru Ferguson Te-20, z toho jsem měl po dokončení velkou radost. Slovy Jury Ščučky to byl můj „opus magnum“. Vzbudil tehdy nebývalý ohlas a zaznamenal jsem poměrně mnoho pokusů ho nějak napodobit, zopakovat co jsem s tou stavebnicí udělal já.

Spoločne sme sa osobne naposledy videli, ak sa dobre pamätám v roku 2017 na súťaži Plastiková zima, kde mal tvoj workshop obrovský úspech. Zaregistroval som, že si tiež začal s produkciou doplnkov na modely kamiónov. Je v dnešnej dobe problém pustiť sa do vlastnej produkcie?

My se vlastně těm doplňkům se věnujeme už přes deset let (nedělám to sám), takže nejsme úplně noví. Problém do něčeho se pustit v dnešní době podle mě není, ale záleží co od toho očekáváš. Koníček a přivýdělek nebo full time job? Dělat něco jako part time job s nějakým doplňkovým příjmem mi přijde reálný ve více směrech a odvětvích modelářství. Záleží ale na spoustě věcí. Máš dobrý nápady a vidíš mezeru na trhu nebo pojedeš mainstreamový věci a budeš čekat, že kousek z hlavního proudu urveš pro sebe? Například co z toho zvládneš sám? Umíš modelovat ve 3D? Umíš anglicky? Umíš si udělat webovky nebo eshop? Umíš kreslit v corelu? Umíš fotit a dobře psát? Umíš dobře stavět? Máš jméno, který lidi znají tady v Československu nebo na světe? Čím víc z toho umíš, tím méně budeš ve své tvorbě záviset na ostatních. Ušetříš za marketing, méně budeš platit lidem okolo za všechny služby, víc zůstane pro Tebe. Ale zase naopak – jako part time job nemůžeš úplně všechno zastat sám, takže musíš najít nějakou rozumnou rovnováhu mezi tím kolik máš času, kolik chceš vydělat a kolik času chceš věnovat jiným věcem, rodině, jiným zájmům a tak. Rozjet něco na full time, co by Tě mělo kompletně živit, to je trochu jiná liga. To už je věc, která musí vydělat poměrně hodně peněz a to už není tak jednoduchý. Budu si cucat čísla trochu z prstu, takže ať mě nikdo nebere za slovo, ale čistýho to musí být desetitisíce korun měsíčně. Podle toho kdo kolik potřebuje, ale bude to v řádu třeba třicet nebo padesát měsíčně. A mít to měsíčně jako čistý zdaněný peníze, to už abys byl s obratem k milionu ročně, když uvážíš DPH, odvody, daně a náklady. A mega, to je fakt hodně balíků co musíš odnést na poštu. A musí to ty lidi chtít a musí to bejt pořád a ne třeba rok dobrý a pak rok špatný, protože jinou práci nemáš. Znám obě skupiny lidí v oboru kamionů, co to takhle mají. Těch full time lidí je málo, je to dřina a je to nahoru dolu. Těch part time lidí je víc a je to méně stresu, protože když se Ti nechce, nemusíš a máš svoji stálou práci.

Ja sa roky pohybujem medzi modelármi, ktorí robia lietadlá, techniku a diorámy. Mám pocit, že vaša komunita a rovnako aj trh je špecifický. Je to ak, alebo sa mýlim?

Je to přesně tak. Je to specifická komunita s vlastním trhem, vlastními výrobci doplňků, vlastními velkými soutěžemi a podobně. Je to svým způsobem malej rybník, protože nás není tak moc. Hodně moc se známe navzájem. Po Evropě i po světě. Řeknu Ti jednu poměrně čerstvou příhodu. Vloni v Americe jsem cestou na oběd zastavil na pumpě s tím, že si vyfotím pár kamionů. Přijel poměrně hezkej tahač s buldozerem na podvalníku, tak jsem se vydal za řidičem a zeptal se, jestli si ho můžu vyfotit a že stavím modely a že jsem z Evropy a dost se tomu věnuju, napsal jsem o tom knížku a tak. Zabouchnul dveře, nechal běžet motor a řekl „OK, no problem“, přišel za pět minut a povídá „Hele kdo seš? Já si tam odněkud z Evropy objednávám doplňky na moje modely, taky totiž modelařím.“ No a já jsem mu řekl jméno a hned říká „No ty vole, tebe znám.“ A ty doplňky si objednával z našeho eshopu. Takže prostě zastavím na pumpě na rohu Ecorse Road a Haggerty Road na přesměstí Detroitu a trvá asi deset minut než narazím na někoho, kdo mě zná. A samozřejmě jsme měli další společný známý, který on znal osobně a já jsem s nimi byl v kontaktu přes internet a tak je to vlastně relativně často. Ta specifika téhle komunity vychází ze spousty věcí a dalo by se o tom povídat poměrně dlouho, protože to jak ten obor funguje má určitou logiku.

Skvelá príhoda. Som presvedčený, že v ďalekom svete ti to muselo dobre padnúť. Teraz trochu odbočím. Pred pár rokmi si si vyskúšal dvojstavbu bojovej techniky s Jurom Ščučkom, ako hodnotíš túto skúsenosť?

US mi sedlo neskutečně. Nesedne to každému, kolega z práce se vrátil před pár lety s úplně opačnými dojmy. Já mám ale po těch několika měsících (byť je to zkušenost stále jen do určité míry povrchní) pocit, že ta země je skvělá a lidi taky. A že jsou tam ve spoustě věcí dál jako lidská společnost. A tím že tohle řeknu si určitě zadělám na obrovské množství haterů. Ale obávám se, že z těch haterů většina neumí anglicky ani slovo a v US nikdy nebyla. Ale zpátky k tomu na co jsi se ptal. Já mám s Jurou Ščučkou strašně skvělej vztah. Je pro mě velká autorita a za strašně moc z toho co umím v povrchovce vděčím jemu. A taky ho poslouchám. Myslím tím, že když mi napíše negativní názor (což je často), tak si neřeknu „to je namistrovanej kretén“, ale zamakám na tom a když se pak ohlídnu zpátky, pochopím proč to říkal. Už jsem to psal mockrát a mockrát to ještě napíšu, že bez něj a Czechoslovak Modellers Seriously by to všechno bylo těžší a trnitější. Když máš dobrý mentory, je to skvělý. Pro mě je to člověk s obrovskýma znalostma a citem pro věc. Ví, zná a dokáže poradit, pošťouchnout a nebo mi napsat „sorry, ale to je fakt špatný“ a já vím, že je potřeba na tom dál dělat. Takže každá věc, kterou s ním můžu sdílet nebo s ním nějak dělat je vždycky super a posouvá mě to vpřed. Ta dvojstavba byla T34/76 v 1/48 od Tamky. Je skvělý, když můžeš stavět stejnou stavebnici s někým, kdo je v tom fakt dobrej a pak vidět výsledek. Naučil jsem se, že o tom vím strašně málo. Nemám cit pro kamuflážní odstíny, musel jsem všechno pořád konzultovat, kluci ze Seriously mi hodně pomáhali, dověděl jsem se zase spoustu věcí. Výsledkem je, že mám doma ve stejném měřítku IS-2 už v surfu a s friuly, takže se určitě k bojovce vrátím.

Pred pár týždňami sme sa bavili o vplyve COVID-19 na spoločnosť, ako vnímaš situáciu, ktorú zažívame od jari tohto roku a ako ovplyvnil tento vírus tvoj život.

No, to je téma! Je to komplikované celospolečenské téma, zasahuje úplně do všeho a zorientovat se nějak v té situaci, vybrat nějaké věrohodné zprávy, které realisticky popisují aktuální stav případně co to bude znamenat pro budoucnost je strašně težký. Pro mě je od jara klíčových několik věcí. Předně, kdyby nebyl COVID, já bych minimálně do konce srpna byl v USA. Přiletěl jsem z US sedmého března (marca), nechal jsem si tam i nějaký věci, měl jsem letět za 14 dní zpátky a už na to nedošlo. Takže jsem z režimu neustálého létání do USA a zpátky domů, měsíc tam, měsíc a půl tady a zase USA skončil zavřenej v bytě. Větší kontrast už to nemohl být. Za druhé, já osm a půl roku pracuju v jedné firmě a v podstatě celou tu dobu pracuju s lidma z USA. Čili headset, sluchátka a mikrofon, Skype, Slack, Zoom, Teams a online meetingy, práce na dálku, sdílení dat, prezentace a všechno online, to všechno co na jaře začali všichni objevovat je můj denní chleba už dlouhé roky. Takže jsem si prostě sbalil v kanceláři věci a šel jsem domů a pracuju z domova, kde mám svoji pracovnu. V našem oddělení práci máme pořád, takže v tomhle ohledu se mě naopak covid nijak nedotknul. Pokora mě nutí k tomu dodat ještě to, že mám v tomhle ohromný štěstí a vážím si toho, protože jsou lidi a odvětví, které to postihlo bezprostředně hned. Nám se to zatím trochu vyhýbá. Zatřetí jsem měl hned týden po návratu z US jet na velkou soutěž do Belgie. Tu zrušili. V květnu jsem měl s kamionem (mám jako veterána Liazku s návěsem) na sraz starých náklaďáků do Německa, až skoro k Holandským hranicím. Taky zrušeno a tak to trvalo v podstatě celou sezonu. Čili modelářské akce žádné, veteránské akce žádné a to samozřejmě víš i Ty sám moc dobře. Seděli jsme doma. Já jsem to sezení ale dokázal proměnit v užitečný čas na dodělání restů, úklidu, protřídění starých věcí a vymetení spousty kostlivců ze skříně. V první fázi jsem s Tonim Canforou dodělal novou knížku. Pak jsem dokončil Fauna pro Jindru Štěrbáčka do Modeláře. Potom jsem po asi osmi letech dotáhnul do fáze resinové doplňkové sady nápravy a zavěšení na jedno staré Volvo, které už stavím mraky let. A pak jsem podobné Volvo, které už jsem měl rozestavěné taky strašně dlouho za pomocí dílů z té sady dokončil jako model. A ještě jsem mezitím zamakal na dalším rozestavěném kousku. Takže když se ohlédnu zpátky, nemůžu si úplně stěžovat. Zažil jsem určité zpomalení a zklidnění, ale bylo mi to příjemné. Kéž by to takhle měli všichni. Bojím se ale vlivu, který to bude mít na celou společnost. Vůbec se mi nelíbí přesun do online světa. Nákupy přes net, rohlíky přes net, práce přes net, to není dobrý. Myslím si, že to z dlouhodobýho hlediska nemůže společnosti prospívat.

Skúsim ti položiť špecifickú otázku, ale už teraz sa teším na tvoju odpoveď. Čo je podľa teba receptom na udržanie si dlhodobej motivácie v našom hobby?

No, to mám za to, že jsem se při předchozích otázkách zamyslel. Ale to je v pohodě. Nad motivací v modelářství jsem se zamýšlel před nějakou dobou. Měl jsem na to čas a dělal jsem si poznámky o tom, jestli by se dal udělat workshop o takových věcech. O motivaci v modelářství, o plánování a dokončování modelů. O tom, aby se človek nedostával do úzkých. Aby se během stavby nezasekával a dokázal v pohodě a rozumném termínu dokončit model a mít z něj radost. O tom jak naplánovat věci tak, abys model dokončil, protože to je pro mě smyslem modelářství. Už si přesně nevzpomínám co byl ten hlavní důvod proč jsem o tomhle tématu přemýšlel, ale nejspíš to, že jsem před nedávnem měl potíže dokončit jeden model. Necítil jsem se v sé situaci úplně dobře – já jsem ten typ osobnosti, která potřebuje věci dokončovat. Nedokončené věci mě tíží a nemám rád kostlivce ve skříni nikde, natož pak v modelářství. Nemám moc věcí rozdělaných najednou, nedělám na deseti modelech najednou a mám rád ve věcech pořádek: rozděláš – dokončíš a pak teprve přijde na řadu další model. Samozřejmě určitá efektivita v paralelních stavbách je a i já to dělám, ale pro zjednodušení řekněme že rád dělám jen na jedné věci. Čili, tehdy jsem se cítil nekomfortně v tom, že se mi na modelu nedařilo úplně dobře a potřeboval jsem ho dokončit. Pro svůj pocit, pro knihu..prostě dokončit. Povedlo se mi to, ale hodně jsem pak řešil co se vlastně stalo, proč se to stalo a jak se tomu vyhnout. Dokonce jsem se pak bál rozdělat něco dalšího, aby se mi nestalo to samé – další ne zcela úspěšný a únavný projekt. Úplně jsem cítil jak mě to zabíjí. Motivace, chuť do práce, všechno šlo dolů. Po nějaké době jsem zjistil, že dost lidí kolem mě mělo problémy dokončovat nebo stavět. Neměli motivaci, frustrovalo je to a zažívali něco podobného nebo vzdáleně podobného jako jsem cítil já. A tak jsem přemýšlel nad čím to udělat jinak, abych se do takové situace nedostal. A jestli to platí obecně i pro ostatní.

Základem je úvaha, že je potřeba stavět a hlavně dokončovat. Bez dokončování nejsou modely na soutěžích. Nejsou modely v časopisech. Nejsou modely na diskuzních forech. Není motivace a inspirace z dokončených modelů. Takže stavět se musí a musí se i dokončovat. Samozřejmě, že to není úplně obecně platný a jsou lidé, pro které je cílem cesta (a tímhle zdravím Ondru Nadrchala, omlouvám se, že jsme se strašně dlouho nesešli na pivu) a ano -  Ondra staví svoje lokomotivy dlouhé roky, naučil se doma lít, dělá si vlastní lepty, doslova se rochní v těch technologiích a procesech, ale principielně by se mělo dokončovat, protože jinak by byly galerie na forech a soutěže prázdný a bylo by to jednoznačně počátkem sestupné tencence. To je jedna věc a pak je věc druhá a sice jednoduše to, že já mám z každého dokončeného modelu ohromnou radost a dává mi to strašně moc energie a chuti do dalšího práce a to mě pohání vpřed. To všechno co souvisí s dokončeným modelem: focení, prohlížení, ukazování, diskuse s ostatními, porovnávání co kdo jak udělal a jaké použil doplňky, to je pro mě mojí největší motivací, protože mě to prostě baví a užívám si to. A pak je tady taky třetí, neméně důležitá věc, že jako modelář prostě rosteš tím, že prostě věci opakuješ a zkoušíš je pořád dokola. Musíš stavět a barvit a stavět a barvit a pořád dokola a já strašně vnímám jak se s tím opakováním víc a víc dostávám do komfortní zóny a složitý věci už nejsou složitý a věci jdou jak po másle.

Tedy znova: cíl je model dokončit a tomu podřizuju všechno. Plánuju modely tak, abych je dokončil. A když vidím, že je projekt příliš složitý, nezačnu ho. Zahrabal bych se v něm, sebralo by mi to moc síly a zpátky by mi to nedalo nic. Takže stavím jednoduše, když je třeba. Vybírám si dobré stavebnice a kvalitní doplňky a někdy je nejjednodušší nepoužívat nic. Nezačínám model, dokud na něj nemám věci co potřebuju. Neplánuju si složité konverze, na které nemám čas. Snažím se nezačínat modely před létem, protože to je čas, kdy se věnuju veteránům a tím pádem nemám na modelářství tolik času a může se stát, že mě model během léta přestane bavit a ztratím zájem na něm dál pokračovat jakmile léto skončí. A tak dál a tak dál. O tomhle jsem tehdy přemýšlel, dokonce jsem si říkal, že by to téma byl zajímavý workshop, protože mě napadla spousta myšlenek v té souvislosti a protože jsem měl pocit, že by to pro spoustu lidí bylo zajímavý téma. Přijde mi, že lidí, který se v něčem takovým potácí je hodně. Že je spousta lidí, který si řeknou „super, za měsíc postavím tátovi k narozeninám King Tiger 1/16“ a totálně vyhoří už v prvním kroku a modelářsky je to zabije. Že je spousta lidí, který nenapadne trochu plánovat a zamyslet nad tím jak využít čas, kterej mají. Že může být cesta sednout k lepení na 30 minut každej druhej den a že to má smysl a práce se bude posouvat vpřed. Že je spousta věcí, který může člověk udělat ve prospěch toho, aby dokončil to co staví. Jak říkám – není to třeba soubor kroků nutnej pro každýho – ale podle mě to je věc, kterou řeší spousta lidí a mě bavilo o tom přemýšlet a dívat se na to z různejch úhlů. Pak jsem se o tom bavil s Jurou a tomu to přišla jako blbost a že to nikoho nezajímá, tak jsem tu myšlenku opustil.

Ale tak nějak to je. To je podle mě recept na udržení si dlouhodobé motivaci. Nesmí to přestat být radost a zábava a to pro mě znamená, že nesmím ztratit schopnost dokončovat modely. Musíš stavět a věci podřídit tomu, abys model dokončil. Pro každýho to může znaměnat něco jinýho. Někdo například v letadlech přejde z 1/32 na 1/48, někdo na bojovce začne vynechávat interiéry nebo přejde z Miniartu na Tamiyi a podobně.

Ďalšia podobná. Relatívne podobný trend na modelárskych súťažiach v Československu je nájsť vhodného hlavného hosťa, pripraviť workshop, zabezpečiť predajcov modelov, pekné ceny. Sám mám pocit, že posledné 2-3 roky je to celkom nuda. Keby si bol organizátor modelárskej súťaže, na čo by si vsadil ty?

No, to je ohromně komplikovaný. Já na soutěže jezdím poměrně zřídka. Stavím aktivně, snažím se na to sáhnout každý den alespoň pár minut, ale vyhradit modelářství celou jednu sobotu, to moc často nedělám, protože mi to tolik nepřináší. A když jedu na soutěž, pak jedu na soutěž velkou, kde se sejde hodně známých a kamarádů a kde zároveň nakoupím co potřebuju. Ale to dělám sotva jednou do roka a v podstatě jediné akce kam jezdím dlouhodobě každý rok jsou dvě výstavy věnované jenom modelům kamionu, jedna v Belgii a jedna v Anglii. Hodně se diskutovalo o „prize money“. Myslím si, že to je jeden ze způsobů motivace, který by mohl fungovat. Ale to jsem si taky myslel o tom, když tehdy na MČR bylo dané kterou stavebnici do které kategorie musíš stavět, a pokud si dobře vzpomínám tak to byl docela fail. Kdyby ale finanční výhra byla dost velká (A co je dost velká, že?), pak by to určitě motivovalo i lidi z řad zkušenějších a kvalitnějších modelářů, kteří by normálně na soutěž nejeli, protože „proč by tam jako jezdili?“. Kdyby se povedla vybudovat soutěž, kde se sejdou dobrý lidi (dobří autoři modelů), pak by vyhrát tam něco znamenalo. Sbalit cash, porazit pár dobrejch týpků a mít pocit, že alespoň někde ta výhra něco znamená, protože ta soutěž má úroveň. Pohárů ze soutěží, který mám na půdě je spousta. Ale těch, kterých si opravdu vážím a mám je v pracovně je jen pár. Zasoutěžit si proti kvalitním lidem a kvalitním modelům může být výzva, motivace. Ale pro někoho třeba „hm, tam nejedu, tam nemám šanci“ ale třeba zase naopak „tam bude mít modely ten a ten a to chci vidět.“.

Pamätám si, že pred pár rokmi sa skupina CSMS (Czechoslovak modellers seriously) dostala do pomerne ostrej výmeny názorov s inými modelármi na modelárskych fórach. Keďže aj ty si jej členom, ako si vnímal túto „kauzu“ vtedy a ako ju vnímaš teraz?

No, vlastně asi nijak. Je to tak dávno, že už si ani nevybavuji nějaké bližší detaily. Seriously bylo trnem v oku spoustě lidem, ale já už si vlastně ani moc nevzpomínám proč. Byla tam závist, osobní antipatie a co já vím ještě. Seriously funguje dál a stále na stejném principu jako malá skupina lidí, pro které je modelářství koníčkem a vášní se vším co k tomu patří. Sdílíme mezi sebou věci, podklady, komentujeme si práci na rozestavených modelech. Dost probíráme, co se v modelařině různě ve světě děje. Aktuální věci, aféry. Když někdo něco shání nebo se potřebuje zeptat, zeptá se. Když někdo něco udělá blbě, tak se mu to řekne, žádný pusinkování. Je to parta lidí, která dlouhodobě staví nadprůměrně kvalitní modely napříč obory a o tom to vždycky bylo – o poctivý modelařině bez blbců, patlalů a lidí, kteří se nechtějí posouvat vpřed.

Máš modelársky vzor? Domáceho, resp. Rahraničného modelára, ktorý ťa či už v začiatkoch alebo aj dnes inšpiroval?

Na začátku mi hodně pomáhal kolega z Německa Günter Bönisch – tak o dvě generace starší modelář, který měl tehdy web, ke kterému vzhlížela nemalá část modelářské komunity z celé Evropy. To se psal někdy rok 2002–2003. Byli jsme spolu v kontaktu, spoustu mi toho vysvětlil a hodně pomohl. Mockrát jsme se od té doby potkali, prima člověk. Nicméně od roku 2002 jsem se strašně moc posunul. To, co mi tehdy připadalo boží, je dneska „hm, nuda“ a je až překvapivý, kolik lidí, jejichž práce mě před 15 lety fascinovala zůstala spíš stát na místě. V tomhle ohledu jsem spíš mezi tahouny oboru než těmi, kteří k někomu vzhlíží. Dobří lidi, kteří staví modely kamionů jsou, ale není jich moc a jsou často tak trochu rozpolcený. Třeba lidi, kteří dokážou udělat perfektní scratch, ale povrchovka naprd – taková ta klasika. Já mám rád techniku, motory, podvozky, a to dneska ani moc lidi nedělají (mám namysli něco jako dělá Clay Kemp na svých Nascarech). Nechci nikoho hejtovat, ale komplexních modelářů, co staví náklaďáky a jejich práce se mi líbí od A do Z je strašně málo. Napadá mě třeba Jean Paul Guyot, člověk kterej dělá fantastický scratche zajímavejch francouzskejch náklaďáků a má k tomu i slušnou povrchovku. Vždycky se těším co do Belgie přiveze novýho. Já umím bohužel francouzsky mizerně, on zase nemluví anglicky, takže nám vždycky jen pár vět tlumočila jeho žena a moc jsme si nepokecali, ale jeho práci mám moc rád. A pak mám to štěstí, že další skvělý modeláře mám kolem sebe v klubu, Láďa Petřík, Honza Sklenička, Jirka Hübner a Karel Krejčí. Skvělý věci dělá tady u nás taky Pavel Behenský. Jede scratche starejch americkejch náklaďáků a ty kabiny odlévá. Mám všecky, co kdy vydal, jednu mám postavenou teď v té nové knížce a další model s jeho kabinou mám právě na stole a je to skvělej materiál. No a pak jsou tady lidi mimo kamionu. Mám rád ty, co se snaží o svým způsobem promyšlenou a propracovanou povrchovku založenou na realitě, byť třeba s nějakým lehkým přehánením, aby z toho na modelu bylo vůbec něco vidět. Rinaldi, Peczek, Pulinckx, Eens a mám moc rád věci od Jury Ščučky.