Jan Rosecký - rozhovor

Ahoj Jan, rozhovor takto krátko po Plastikovej zime, kde si sa predstavil s vynikajúcim workshopom nie je vôbec náhoda. Tvoju osobu a najmä tvoju prácu registrujem dlhšiu dobu, no aj tak budem rád, keď mi odpovieš na prvú otázku odkiaľ pochádzaš, koľko máš rokov a aká bola tvoja cesta k modelom.

Ahoj a hned na úvod děkuju za pochvalu. Tenhle rozhovor možná náhoda není, ale můj workshop na Plastikové zimě, to byla naopak náhoda veliká. Když vám vypadnul člověk a já měl na přípravu jen pár hodin, byla to výzva a ty mám rád. Bylo to ode mě drzé, ale šel jsem do toho s chutí. Jsem rád, že se zadařilo a vzhledem k okolnostem to byl velký úspěch. Já jsem předtím nikdy žádný workshop nedělal…

Jmenuji se Honza Rosecký, je mi skoro třiatřicet a pocházím z malé vesnice na Vysočině. Vysoká škola mě dovedla až do Prahy a Kladna, kde jsem kvůli práci zůstal. Moje cesta k modelářství vedla od čtení časopisů o kamionech v útlém dětství přes sbírání kovových modelů aut (1:18, 1:24). Osobní auta mě nebavila, chtěl jsem sbírat náklaďáky, ale tehdy žádné nebyly k dispozici. Začít je stavět byla jediná cesta. Do té doby pro mě existovalo prakticky jenom Lego. První stavebnici jsem dostal k vánocům v roce 1998. Bylo mi skoro 14 let, začínal jsem tedy docela pozdě.

Zameriavaš sa viac menej na civilné vozidlá, prečo?

U mě je to v podstatě přirozené. To hlavní co mě zajímalo, byla nákladní auta. Ta, která jezdila na silnicích kolem mě. Zajímala mě dálková doprava, tahače návěsů a tedy přesně to, co je v měřítku 1/24 a 1/25 k dispozici. Vzhledem k tomu, že vím, jaké mají doma všichni zásoby stavebnic a jak je snadné podlehnout sběratelství, se snažím být disciplinovaný a držet se svého měřítka. Civilní techniku tak dělám především proto, že v tomhle měřítku je vojenské techniky minimum. Díky Jindrovi Štěrbáčkovi a recenzím jsem si ale vyzkoušel i pár pětatřicetin a moc jsem si to užíval. Určitě se tomu budu dál věnovat. Jako oddech od velkých kamionů je to prima.

Láká mě toho samozřejmě děsně moc. Od pětatřicetin náklaďáků je k tankům jenom krok. A můj problém je, že jako strojaře mě všechna tahle technika dost fascinuje. Ale snažím se být ukázněný a nerozptylovat se ničím jiným. Když chceš dělat něco pořádně, nemůžeš dělat všechno a je třeba se soustředit na to hlavní.

Aký typ bojovky by si chcel v budúcnosti postaviť?

Odolávám tomu už roky a doufám, že ještě chvíli odolám, protože mám rozepsanou ještě jednu knihu a rozptýlení je teď docela nežádoucí. Mám za sebou v 1/35 dva náklaďáky a zdá se, že to zmenšení měřítka zvládám dobře i co do povrchové úpravy, takže bych si i v tomhle ohledu troufnul na něco dalšího. Lákají mě ty největší tanky, taková ta klasická modelářská klišé. Kingtiger, Tiger, Abrams.

Kde hľadáš inšpiráciu pre svoje modely, ktoré robíš?

Inspiraci sbírám všude kolem. Má to vlastně dvě úrovně. Ta první, řekněme základní, je jaký model budu stavět. Stavebnic je spousta. Plastové, resinové a já mám rád vlastně úplně všechny náklaďáky. Americké, Evropské, ty nejstarší i ty nejnovější. Všude si najdu něco zajímavého. Většinou to odstartuje nějaká fotka v knížce, na fóru nebo na facebooku. Znáš to, takový to „hele, tohle vypadá fakt dobře“. Před lety jsem se snažil si sepsat takový seznam „zásadních předloh“, které bych chtěl někdy postavit. Vesměs to byla auta státních dopravců bývalého RVHP, pár „amerik“ a nějaká klasická témata. Čas od času z tohohle seznamu něco odkrojím, jindy se ale naopak pustím to něčeho víc svěžího a méně promyšleného, kde absence podkladů či přesné předlohy naopak poskytuje dost volnosti.

Ta druhá úroveň je povrchová úprava. Barvení modelu je pro mě postupně důležitější a důležitější, ale té inspirace je málo. Je málo dobrých modelů a je ještě méně dobrých modelů civilní techniky. Povrchová úprava průměrného modelu za moc nestojí a často v tomhle ohledu ve věci kamionů prošlapávám cestu. Modulace, metoda laku na vlasy, odřeniny, to všechno okoukávám z bojovky, ale konkrétní aplikaci často musím upravit pro svoje potřeby. Je to dřina, není kde opisovat, ale na druhou stranu to vede na neokoukané výsledky.

Ktorú časť stavby modelov máš najradšej a prečo?

Jsem šťastný modelář. Baví mě to celé. Baví mě stavba podvozků a hlavně motorů, baví mě povrchová úprava a baví mě lakování a obtisky. Užívám si to celé, když je to v rovnováze. Snažím se podle toho i plánovat práci. Aktuálně vím, že nemám energii na nějaký složitý projekt. Nedokázal bych půl roku něco strouhat z destiček, cítím, že bych to nedokončil. Poslední rok nebo dva si užívám, když to odsýpá. A zároveň se necítím dobře, když toho mám rozpracovaného moc najednou. Jedu jeden model za druhým a stavby plánuju tak, aby pro mě během stavby model neztratil kouzlo a já měl dost energie na to ho dokončit.

Koľko času v tvojom živote zapĺňa modelárstvo?

Hodně. Mívám slabší období, hlavně přes léto, protože mým druhým velkým koníčkem jsou historická nákladní auta a veteránská sezóna je většinou hodně nabitá. I tak se snažím si k tomu ale sednout každý den. Alespoň na pár minut nebo na hodinku. I po takových kouscích pak člověk za měsíc udělá spoustu práce. Jakmile v listopadu zazimujeme auta, je času více. Když je dobrý víkend, pořád dokážu utrhnout i deset hodin během dvou dnů a je super, když pak práce ubývá. A k tomu patří i spousta podpůrných aktivit. Pořád se někde probírám nějakými fotkami, sháním podklady k rozplánovaným projektům, nakupuju a pročítám knihy, píšu, fotím.

V posledných rokoch je trh s modelárskymi produktmi (farby, chémia) preplnený a veľa modelárov si myslí, že ich kúpu zaznamenajú zaručený úspech, ako sa pozeráš na tento fenomén.

No, nejsem si úplně jistý, jestli můj názor na tenhle fenomén bude vůbec někoho zajímat, ale vlastní pohled na věc samozřejmě mám. Modelářství je obchodní odvětví jako každé jiné a kdo chce zisk, musí mít produkt a musí ho umět prodat zákazníkovi. Pokud to někdo umí a zákazník je spokojený, pak proti tomu nelze nic namítat.

Je ale potřeba říct jednu věc: zázračné prostředky neexistují a za dobrým výsledkem stála, stojí a pořád bude stát velká spousta práce, času a zkušeností. Magické vodičky neexistují a samo se neudělá nic. Důkazy konec konců vidíme všude kolem. Modelů, které sotva dosahují alespoň průměru, je velká spousta, nadprůměrné a kvalitní práce je žalostně málo, byť si každý z nás může koupit ve formě barvy, vodičky nebo přípravku doslova každé hovno. Kdyby bylo všechno založené na množství nejrůznějších přípravků, barvil by každý druhý jako Rinaldi nebo Jimenez. Ve skutečnosti ale větší polovina modelářské komunity neumí pořádně naředit barvu na stříkání a dvě třetiny netuší jaký je rozdíl mezi washem a filtrem.

Já nechci snižovat úsilí těch, kteří se snaží na trh uvést nový produkt, ale v případě barev mi stačí dvě, tři nejrozšířenější značky, sada pigmentů, lak na vlasy, paleta olejovek a ředidlo, ze kterých si namíchám všechno, co potřebuju. Ostatní považuju za víceméně zbytečný nadstandard. Čím více speciálních přípravků člověk používá, tím méně základních schopností v sobě vytváří, piluje a přitom naopak ztrácí cit pro barvy a práci s nimi.

Aké kritériá by mal podľa teba spĺňať súťažný model a aké vlastnosti by mal mať špičkový modelár?

Co se modelu týče, důležitá je podle mě čistota práce a přesnost. Ať je model klidně jednodušší, ale ať na něm není nic, co lze autorovi vytknout. Postavit čistý model, byť jen z krabičky, to je základ, na kterém se dá dál stavět. Dokud to každý nedokáže, neměl by se snažit o nic dalšího. Není nic horšího, než když se nekdo snaží předběhnout svůj modelářský vývoj a pouští se do věcí, na které nemá. To platí jak pro stavbu tak pro povrchovou úpravu.

Špičkový modelář potřebuje talent. Průměrný modelář se možná obejde bez něj, ten špičkový už ale ne. K tomu je navíc zapotřebí disciplína, cílevědomost, pečlivost a trpělivost. Možná se budu opakovat, ale zázraky se nedějí a snadná práce neexistuje. Dobré výsledky obvykle předchází spousta práce a zkušenosti z předchozích staveb. A pak snad ještě soudnost a pokora. Každý druhý začínající modelář si dneska myslí, že po půl roce může pořádat workshopy a učit ostatní. A přitom slepil a nabarvil dva modely a to ještě blbě. Dneska si troufne na workshop kde kdo. Přijedeš na soutěž, na programu samý cizí jména, za kterými není nic a divíš se odkud se vyloupli a jestli vůbec umí čistě slepit dva díly k sobě a spoj vytmelit. A oni hned „workshop o patině“ a nebo „workshop na téma kovové povrchy“.

Aké si mal pocity bezprostredne po skončení workshopu v Bratislave, bolo to celé náročné alebo si si to užíval?

Pocity jsem měl dobré. Nebylo to perfektní a za některé drobnosti jsem si zpětně nadával, ale užíval jsem si to. Byl jsem klidný, protože jsem prezentoval něco, s čím mám poměrně hodně zkušeností a věděl jsem o čem mluvím, takže k nervozitě nebyl důvod. Měl jsem dobře připravené podklady, rozplánovaný čas... Mluvit před lidmi jsem zvyklý a bylo fajn, že se pár lidí přišlo podívat, i když to bylo poměrně brzo ráno. Vzhledem k okolnostem a minimálnímu času na přípravu to dopadlo výborně. Sám bych si asi zvolil užší téma, protože pojem „Patina modelů civilní techniky“ je téma na knihu nebo pětihodinovou přednášku, zatímco já měl jenom padesát minut. Ale dopadlo to dobře.

Keby si dostal pozvanie od iných organizátorov súťaží predviesť svoje modelárske zručnosti, prijal by si pozvanie?

To by záleželo na konkrétní situaci, datu a místu konání. Stoupnout si před lidi, které to zajímá a moci jim povídat o tom jak já něco dělám, to je samozřejmě balzám na ego a komu to nedělá dobře, ten se to jen stydí přiznat. Na druhou stranu je ale potřeba říct, že z pohledu prezentujícího to je dobročinná aktivita, ze které nic víc než ten dobrý pocit není. Musíš sednout do auta, někam jet a strávit tam nějaký čas, který bys klidně mohl využít i jinak. Mám hodně nabitý program a soutěže u nás navštěvuju spíš výjimečně. Naučil jsem se s časem zacházet a neříkám, že ho mám málo, ale když chceš něco dokázat, je potřeba s ním nakládat správně.

Viem o tebe, že si pred nejakým časom vydal knižku o stavbe kamiónov – Truck Modeling, ako sa ti to podarilo?

Měl jsem ideální mix vlastností, které jsou pro takovou práci potřeba. Jsem dostatečně drzý, ambiciózní a cílevědomý, abych se do toho pustil a věc dotáhnul až do konce. Umím dobře anglicky, takže jsem se nemusel trápit s překlady a psal všechno rovnou v angličtině. Stavím a fotím dost dobře na to, abych dokázal vytvořit vizuálně zajímavý materiál, se kterým se grafikovi dobře pracovalo a píšu dost dlouho na to, abych uměl vytvořit smysluplný text. Kamionové modelářství znám skoro dvacet let a ze všech stran. Stavím, píšu recenze, publikuju, vymýšlím a konstruuju doplňky a lepty, občas mástrařím. Nějakou dobu jsem dost těsně spolupracoval s firmou Italeri ohlevně nových produktů, takže znám pozadí výroby stavebnic i obchodu. Znám jednoho, možná dva nebo tři další, modeláře v Evropě, kteří by mohli mít podobný mix vlastností a něco podobného by dokázali, ale každému z nich chybí nějaký střípek skládačky, který celou věc podmiňuje.

Podařilo se mi to tak, že jsem správnému vydavateli předložil nabídku, na kterou se nedalo říci ne. Měl jsem koncept, rozpracovaný obsah, bohatou publikační historii, jméno v oboru a nabízel jsem produkt, který neměl konkurenci. Poslední kniha věnovaná stavbě modelů kamionů vyšla někdy před čtyřiceti lety a na trhu byla obrovská díra. Když jsi vydavatel a máš takovou nabídku před nosem, nemůžeš odmítnout.

Zní to jako úplná brnkačka, ale samozřejmě to tak není. V okamžiku, kdy jsem knihu nabízel vydavatelství Toniho Canfory (doporučili mi ho kolegové ze Seriously), byla to už vyzrálá myšlenka, kterou jsem rozpracovával a piloval několik let. V tu chvíli jsem měl už na papíře obsah, který se za dva roky práce na knize už prakticky nezměnil. Na úplném počátku bylo sledování toho, jak Kuba Vilingr pracuje na svojí knize. Naše cesty se na nějakou dobu setkaly a měli jsme toho dost společného. Líbila se mi jeho svědomitost, se kterou k práci přistupoval a v některých věcech mi to pomohlo. Od začátku jsem byl přesvědčený, že jediná možnost vydat knihu o modelech kamionů je v angličtině a tudíž v některém ze zahraničních vydavatelství. Došlo sice na krátké intermezzo, když jsem se dověděl, že pražské nakladatelství IFP Publishing uvažuje o nějaké publikaci v češtině, ale rozešli jsme se velice rychle, protože podmínky, které nabízeli byly k pousmání a jednání velice neprofesionální. Jejich grafik, tedy pokud vůbec nějakého mají, navíc usnul někdy v devadesátých letech a když položím svoji knihu vedlě nějaké od IFP, není čeho litovat.

Po dohodě s Tonim Canforou to trvalo skoro dva roky, než byla kniha připravená pro tisk. Poslední měsíce jsem od něj dostával kapitolu za kapitolou a četl jsem je pořád dokola. Spolupracovalo se mi s ním výborně, protože je to taky detailista. Lámali jsme text, třídili obrázky, on mi pak posílal náhledy, do kterých jsem doplňoval popisky k fotkám. Posílal jsem mu všechno zpátky, on to zase posílal na korektury do Anglie a zase zpátky dokola. Tu knihu jsem napsal a přečetl snad stokrát a přesto jsou v ní samozřejmě chyby, byť jich je jen pár. Byl jsem dost náročný na to jak má kniha vypadat a čím náročnější jsem byl, tím spokojenější byl zase Toni, protože věděl, že nám z toho vyleze po všech stránkách dobrá kniha. A vyšla. Prodává se všude, čtenáři jsou spokojení a chodí mi ohlasy ze všech koutů země. Toni je spokojený, já jsem spokojený...

Českí modelári sú vo svete celkovo hodnotení ako jeden z najlepších modelárskych národov na svete, vnímaš to rovnako. Myslíš si že je rozdiel medzi českými modelármi a tými zahraničnými, a ak áno aký. 

Tohle je spíš otázka pro sociologa. Nabízí se asi myšlenka, že západem opuštěného Čechoslováka naučila nouze socialismu postavit ze zbytků kelímků od jogurtu ten nejlepší model na světě, že by pan Tamiya koukal, a nabarvit ho unikolkami lépe, než dokáže Mig Jimenez všemi svými barvičkami a vodičkami. Ale upřímně si nemyslím, že je to pravda. A poslední dobou vlastně pochybuju, jestli byl termín „zlaté české ručičky“ vůbec někdy založený na pravdě. Znám šikovné modeláře ze všech možných zemí a všude se najde někdo šikovný. Jestli je ten poměr génius/nešikové někde jiný než u nás, to říct neumím. Jsem členem týmu modelářů, který ze zahraničí vozí pravidelně ocenení ze dvou největších soutěží zaměřených na modely kamionů, ale že bychom vynikali nějakým způsobem, který by šel paušalizovat na modeláře obecně, to si nemyslím. Jsou věci, na které asi u nás klademe větší důraz než na západě (patina), ale to ještě nemusí znamenat, že jsme lepší modeláři. Dánové třeba staví čisté kamiony, protože je tam tak provozují. O skutečnou techniku se starají natolik dobře, že proti srsti je jim i špinavý model, natož špinavý kamion.

Máš nesplnený modelársky cieľ?

Asi mám, byť většinu z nich jsem si už splnil. Kniha The Complete Guite to Truck Modelling je jeden z těch větších, které už mám za sebou a doufám, že ještě nějakou knihu přidám. Pár prostých modelářských snů spočívá v tom, že bych si chtěl postavit pár klíčových modelů vozidel, které jsou pro mě důležité (a ke kterým neexistuje stavebnice). Volvo F89 (to už mám rozpracované), těžký tahač Faun z ČSAD Ostrava nebo třeba nějaký poctivý kanadský logging truck, Hayes HDX nebo Pacific P16. Chtěl bych se taky dál věnovat povrchovce a barvení modelů, v tom musí jít člověk pořád dopředu.

Takový ten velký a opravdový sen, pro který bych musel udělat asi hodně nad rámec běžných zvyklostí, je vytvořit, zrealizovat a dotáhnout do konce nějaký vlastní projekt stavebnice kamionu z kovových forem v měřítku 1/24, ideálně v roli vedoucího projektu v nějaké větší firmě. Pracuju jako konstruktér motorů a převodovek pro jednu velkou mezinárodní společnost a 3D modelování je můj denní chleba. Chtěl bych ale vyzkoušet takovou věc z funkce s rozhodovacími pravomocemi a odpovědností řidit a dotáhnout až do podoby finálního výrobku se vším co k tomu patří.

Ďakujem za rozhovor a prajem veľa osobných, pracovných a modelárskych úspechov.