Predstavujeme talenty - Michal Trlica 1. časť

Ahoj všichni kdo rádi jedete na vlně . jsem potěšen, že jsem dostal příležitost představit Vám mladého, talentovaného modeláře z Moravy. Už delší dobu sleduji jeho modelářský blog, na který jsem před více než 5 lety narazil, když jsem si chtěl udělat obrázek o trendu v modelářství, jak jinak než pro dnešní dobu typicky - prostřednictvím internetu a to hlavně proto, že samotné soutěže a výstavy jsou již třešničky na dortu, který se u nás modelářů peče mnohdy i několik let. 

Táááááákže tímto otevírám sólo pro Michala Trlicu ;) ... Michale, co by si o sobě chtěl na úvod prozradit? 

Narodil jsem se v Olomouci, 5. 5. 1997. Po dokončení základní školy jsem nastoupil na Střední zdravotnickou školu Emanuela Pöttinga v Olomouci, obor Laboratorní asistent, kde jsem vlastně poprvé poznal, co všechno se dá od ostatních lidí čekat. Intriky, hádky, faleš, ale i opravdová přátelství a spojenectví, která vznikají jen v zákopech, nebo před maturitní komisí :D . Krom modelařiny patří mezi mé koníčky samozřejmě s ní úzce spjatý zájem o druhou světovou válku, uniformy, reenacting a v současné době také divadlo a zpěv. Velmi obdivuju pana Jana Ježka, který je v mých očích nejlepším českým představitelem Jeana Valjeana, hlavní postavy mého milovaného, světoznámého muzikálu Les Misérables – Bídníci, a se kterým jsem měl možnost minulý rok se setkat a popovídat si.  

Michal v uniformě československého četnictva v podobě z roku 1938

Kdy jsi poprvé zjistil, že modelářství je to čemu budeš chtít věnovat svůj volný čas a jaké byly tvoje první krůčky v modelářství?

Tohle období vidím jakoby v mlze, je to už pěkná řádka let, a to je mi teprve devatenáct. Ale řekl bych, že dobrých deset let to už je. Jako malý jsem měl obrovskou zálibu v parních lokomotivách, a jednu jsem moc chtěl, jenže byla příliš drahá. Nakonec jsem ji dostal na Vánoce. Tenkrát jsem netušil, že jde o plastikový model od firmy Revell, prostě se mi líbila ta ilustrace na krabici. Táta mi ji pomohl slepit, a pak jsem shlédnul skvělý film Tmavomodrý svět. Věděl jsem, že už nějakou zkušenost s modely máme, a tak jsem si vynutil další. Byl to dvaasedmdesátinový Spitfire od Směru. S tátou jsem ho slepil, máma mi pomohla s barvením a obtisky. A o něco později, opět inspirován televizí jsem se pustil do lepení už úplně sám. Tentokrát při sledování seriálu Čtyři z tanku a pes. Ovšem, nebyl bych to já, abych si nevybral tu „špatnou“ stranu. Takže v tuto chvíli jsem asi začal s bojovkou, dvaasedmdesátinovým Pz. IV od Italeri. Což je, jak všichni víme, tank německý.  

Jakou kategorii v modelářství nejvíce obdivuješ, jaké se nyní nejraději věnuješ a v čem bys na sobě chtěl v tomto směru zapracovat?

Moc se mi líbí figurky a busty, ale za naprostý vrchol modelářského umění stále považuji diorámy. Párkrát se mi už na soutěžích stalo, že byla tato kategorie celkem prázdná. Napadá mě, že se jí modeláři možná bojí. Svým způsobem je pravda, že jde o disciplínu, ve které musí modelář umět, dalo by se říci vše. Musí umět bojovou techniku, malovat figurky, vytvořit terén a hlavně scénu, která dává smysl a ještě odpovídá historickému kontextu. Často také vídám diorámy, které sestávají ze všech těchto součástí, ale nic není stoprocentní. Někteří autoři si možná myslí, že se to ve výsledku ztratí, a i já to občas udělám, ale věřte tomu, že mě to ještě dlouho potom straší ve snech. Je prostě nutné zpracovat každý detail jako samostatný soutěžní model, jinak nemá šanci v celku fungovat. Proto se snažím například na figurkách co možná nejrealističtěji reprodukovat každou přezku a karabinku, ale pořád vidím spoustu prostoru k vylepšování všech drobností a maličkostí, a hlavně celků. Občas mám ze svých prací pocit, že pro všechny detaily mi utíká kvalita celku…

Modelářství se skvěle doplňuje s tvou další zálibou a tou je reenacting …. nesmírně zajímavá možnost stát se přeneseně „součástí historických skutečností“ … tomu říkám preciznost, nezůstáváš na povrchu, což obdivuji. Můžeš se s námi podělit o své postřehy?

Tady bych rád zmínil svůj vývoj. Začínal jsem u měřítka 1:72, přešel jsem k poněkud větší „pětatřicetině“, věnuji se i figurkám v měřítku 1:6 (které bývají některými „odborníky“ velmi krátkozrace nazývány panenkami) a nakonec jsem se propracoval až k reenactngu, což je vlastně i taková modelařina v měřítku 1:1. I zde se nachází skupina lidí, která tento koníček nechápe a označuje reenactory za propagátory všemožných ideologií… Já za sebe musím říct, že jsem ještě nepotkal reenactora, který by takový opravdu byl, je jedno, jestli má na sobě uniformu SS, Wehrmachtu, RKKA nebo předválečného Čechoslováka, je to prostě koníček přibližující široké veřejnosti dobové dění a společnost opravdu skvělých, příjemných a srdečných lidí.

Občas přicházejí chvíle, kdy je třeba vyrobit si něco od nuly. Ať už jde například o krabičku dobových zápalek, úpravu obuvi, nebo dokonce vyšívání divizní rukávové pásky… Řekl bych, že reenacting je pro modelářství skvělý, člověk tím vlastně získává podklady pro tvorbu, když má součásti výstroje doma, nebo se k nim dostane na ukázkách, snáz je reprodukuje v modelech a diorámách, může si je osahat a zjistit jak vlastně fungují, čímž odpadají některé nesmysly, jako třeba špatně zvolená barva druhu zbraně na figurkách vojáků, špatné uchycení řemene na zbrani, nebo použití nesmyslných kamuflážních vzorů na blůzách, které se nikdy sériově takto nevyráběly… Pro mě dalším plusem pramenícím z tvorby živé historie je množství situací, které při takové bitvě vzniká. Když vidím Sturmbannführera SS vrhajícího se z posledních sil s krvavým obličejem a bajonetem v ruce do hordy rudoarmějců a partyzánů, nebo jak vytrhává vystrašeně civilistce kabelku z rukou a vši silou jí praští o dláždění, okamžitě si představím, jak by vypadala viněta s takovým motivem. Na konci ukázky bývá na výstroji i vrstva prachu, hlíny, sena a pár škrábanců, které opět slouží jako perfektní pramen podkladů pro decentní patinu figurek.

Figurka SS-Rottenführera v měřítku 1:6.

Kreativní lidé jako ty otevřeně vnímají okolní příležitosti, inspirují se a skládají zkušenosti  … měl jsi období v modelařině, kdy jsi s ní chtěl skončit a věnovat se něčemu jinému nebo naopak období, kdy tě nějaká „záležitost nakopla“ k lepším výsledkům?

Myslím si, že úplně skončit jsem nechtěl nikdy, i když vlastně… Vlastně ano. Nebylo to ani tak kvůli jinému koníčku, nebo zájmu, ale spíše z důvodu ztráty motivace. Nejvíce se to projevilo zhruba ve druhé polovině loňského roku, kdy se ve mně nakupilo všechno špatné a dalo by se říci, že to vygradovalo až ke zdravotním problémům, několika hospitalizacím a mé indispozici prakticky k čemukoli. Vzpomínám na časy, kdy jsem chodil ze školy domů a nepopsatelně se těšil, až zasednu ke stolu a zase budu pokračovat na tvorbě diorámy. S nástupem na střední školu se to ale změnilo, domů jsem se vracel po většinu týdne až pozdě odpoledne a jediné, na co jsem se opravdu těšil bylo, že se snad pořádně vyspím. Našly se chvíle, kdy jsem měl na modely čas, ale chyběla mi chuť k tvorbě, a naopak. Když byla chuť, nebyl čas. Nakonec jsem toto období prošel malbou několika figurek a jednou větší diorámou, která vznikala o dost déle, než by bylo nutné. Opět se projevil nedostatek motivace a chuti k práci, který pramenil z mých pochybností o správnosti věci, kterou dělám. Jak se už možná čtenář dovtípil, chodit na „zdravku“ znamená být jako zástupce mužského pohlaví v dost znatelné menšině. V našem případě 27:4. A holky prostě nezajímá to, že mám doma novou uniformu, nebo jaký tank právě stavím. Na základní škole jsme se o těchto věcech s kamarády bavili prakticky každou přestávku, ale tady to možné nebylo, a tak jsem se stáhnul do ústraní a skutečně začal pochybovat, zda něco z mých koníčků má vůbec smysl. Na světě je spousta skvělých modelářů, tak proč právě já bych měl pokračovat… Tak a ještě hůře vypadaly mé nejtemnější myšlenky. I teď při mně stáli již zmínění Bídníci, ovšem především scéna nastávající po setkání Jeana Valjeana s inspektorem Javertem v pařížské kanalizaci.

 Ty čtyři roky bych přirovnal k operaci Zitadelle. Jednou jsem se cítil utlačený a obklíčený, jednou jsem postupoval vpřed a cítil se užitečný. Jako blesk z čistého nebe se občas objevila chvíle, kdy mých historických znalostí bylo potřeba, například když bylo nutné v hodinách dějepisu, nebo občanské nauky vysvětlit nějakou historickou situaci, nebo o ní připravit prezentaci. Rád bych tady vyzdvihnul svou nyní již bývalou spolužačku, ale snad stále ještě skvělou kamarádku Hanču, která se čas od času zeptala, jak mi to jde, zda jsem byl na nějaké soutěži, a co právě lepím. Ale takových chvílí příliš nebylo. Na mysli mi vyvstává naše třídní exkurze do Prahy, kde jsou v muzeu Karlova mostu vystaveny diorámy z jeho stavby. Spolužačka Mája tenkrát u jedné z těchto zasklených diorám přistoupila k již zmíněné Hanče a pronesla: „Míša by to udělal líp!“ A právě to je jedna z věcí, která mě v případě pochybností o mé tvorbě vrátí zpět na koleje a dá mi byť malou, ale alespoň nějakou naději v to, že nedělám špatnou věc. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ve škole tak nějak spolupracovali ve skupinkách zhruba po osmi lidech, do kterých jsme byli rozděleni na praktickou výuku i praktickou část maturitní zkoušky. A jak jsem zmínil v úvodu, tady se vytvořilo z mého pohledu pevné přátelství mezi mnou a dalšími dvěma členy této skupinky, na které jsem se vždy mohl spolehnout, a nakonec se mi podařilo probít se z onoho kurského oblouku, povstala obrovská země a svrhla zdviženou vlajku. Pokud je to jen trochu možné, tak bych touto cestou moc rád poděkoval právě Hanče, která se asi nejvíce zasloužila o toto moje velké osobní vítězství, jenž je sice dost vrtkavé, ale kdo ví, kde a zda bych bez ní vůbec ještě byl. To samé platí i o mém nejlepším příteli Daliborovi, jenž mi nesmírně pomohl se začátky v reenactingu a můžu s ním konzultovat jakoukoli pochybnost ohledně historických událostí, nebo v otázkách uniforem a výstroje.

Už jsem tu popsal, co mě demotivovalo a téměř zničilo, i jsem nastínil situace, které mi pomohly k další tvorbě. Co mě ale opravdu nakoplo, jsou diorámy pana Aleše Chmelaře, který je podle mého názoru nepochybně nejlepším českým autorem v této modelářské kategorii. Bez nadsázky říkám, že právě on otevřel takovou mou novou etapu tvorby, která začala zatím poslední větší pětatřicetinovou diorámou, o které snad ještě bude řeč. Co na panu Chmelařovi obdivuji je důslednost v hledání podkladů, které pak dokáže naprosto špičkově promítnout ve své práci do nejmenších detailů. Ať už jde o ty nejmenší zástupce fauny, přes dokonalou reprodukci flóry až k figurkám a bojové technice, u které mám vždy pocit, že jde o nějakým kouzlem zmenšený originál. Na soutěži Panthers Cup, kterou pořádá klub, jehož je členem jsem měl možnost právě s panem Chmelařem mluvit, a když taková špička oboru pochválí mou figurku, je to rozhodně obrovská motivace. Dalším zdrojem síly a chuti k tvorbě jsou mi právě soutěže a výstavy, kde čas od času narazím na nějaký model, který mě opravdu svým zpracováním donutí snažit se být lepším a vytrvalejším.      

Letos na soutěži Panthers cup v Praze jsem pečlivě nafotil tvou krásnou diorámku v 1/35 s názvem „Wenn die Soldaten“, za kterou jsi byl právem oceněn. Zaznamenal jsem tam tvůj veliký pokrok v patinování a malbě, řekni nám o úskalí, které jsi překonával.

Ano, jak jsem již zmínil, ke stavbě této diorámy mě motivoval právě pan Chmelař. Řekl jsem si, že tentokrát do toho půjdu skutečně důsledně a budu se věnovat opravdu každému detailu. První myšlenky na kompozici se začaly objevovat zhruba v polovině roku 2012, přičemž samotná stavba začala až v březnu 2014, takže by se dalo říci, že jsem se připravoval celkem pečlivě. Dlouhé noci jsem proseděl u internetových vyhledávačů a zoufale se snažil nalézt podklady na konkrétní Pz. II, který je v diorámě použit… Nakonec jsem si musel vystačit s jediným snímkem dokumentujícím tank zezadu, takže jsem se měl čeho chytit, ale zbytek zůstal na metodě kvalifikovaného odhadu.

Většina mých modelů je jistým způsobem propojením více zájmů, které mám, nebo i zašifrováním některých mých životních mezníků do prostoru modelu či diorámy, a ani u této to nebylo jinak. Už jen ten název diorámy musí vzbudit v zájemci o vojenskou historii spojitost s onou pochodovou písní, již nazpívala mimo jiné i úžasná Marlene Dietrich, a jejíž text se v diorámě částečně promítá. Krom této skladby jsem se i volně inspiroval fotografií německého vojáka pořízenou 18. 9. 1940 v Lucemburku, na které si podává ruku s místním děvčetem. Dalším motivem je kytka, kterou jde voják podat francouzské dívce. I tady je spojitost s další skladbou, opět známou i od Marlene Dietrich. „Sag mir, wo die Blumen sind…“ Atmosféra je zatím přátelská, ale co bude s těmi muži o kus dál? Kdo z nich přežije? Kdo se vrátí domů? Koho z nich ta holčička ještě někdy uvidí? Zřejmě nikoho… A i tato mrazivá skutečnost je ukryta v hloubce zcela nevinného setkání dvou lidí - německého vojáka a malé francouzské dívky.  

Práce na tomto projektu tedy začaly v březnu roku 2014 lepením tanku Pz. Kpfw. II Ausf. C od firmy Tamiya. Jde o špičkovou stavebnici, rozhodl jsem se použít pouze pár doplňků (soustružené hlavně kanonu KwK 30, kulometu MG-34, anténu a kovové pásy Friulmodel, také jsem zhotovil elektrické rozvody k reflektorům a doplnil hlavy šroubů a oka na tažných hácích). Dále jsem podle podkladových fotografií alespoň částečně vytvořil interiér věže a korby tanku včetně motoru, který bude vidět chladícími mřížemi. Téměř kompletně předělány jsou sváry a nově je vyrobeno ocelové lano, stejně jako plachta na motorovém prostoru částečně ukrývající várnici tak, jak je patrné z podkladové fotografie. Jediným opravdovým nešvarem stavebnice, který mě donutil ji na delší dobu odložit, je nutnost začištění odpružení podvozku, což je vskutku nepříjemný úkon.

Nabarvený a napatinovaný interiér věže vytvořený ze zbytků různých dílů.

Slepeno a připraveno k povrchové úpravě.

Barvení jsem začal, jako vždy, nástřikem vrstvy přípravku Mr. Surfacer 1000, a na něj nastříkal preshading. Dále jsem pokračoval nástřikem Panzergrau (zesvětlená Tamiya XF-63), a nanesením lesklého laku pod obtisky, které perfektně usadily přípravky firmy Agama. Po přestříkání lesklým lakem jsem získal podklad pro patinovací techniky.

Vzhled modelu před zahájením patiny.

Prvním patinovacím krokem byl v tomto případě Fading – rozmývání teček olejových barev. Následoval samozřejmě nezbytný wash, který zvýrazní povrchové detaily a spáry, oreznutí výfuku a jeho pláště pomocí barev Vallejo a AK – Interactive a malba odřenin pomocí barev Vallejo. Ty jsem použil i k vymalování detailů, jako jsou várnice a plachta na motorovém prostoru, ocelové lano, nářadí, nebo návleky na reflektorech. Přípravkem Rainmarks od MIG Productions jsem vytvořil stopy prachu smytého deštěm, čímž jsem v podstatě zakončil patinu vyšších partií vozidla. Mým cílem není produkovat modely techniky ve stavu, v jakém je zázrak, že je vozidlo ještě bojeschopno. Nebráním se tomu v pozdějších letech války, ale je nutné si uvědomit, že se nacházíme ve Francii roku 1940 a tento tank zažívá pravděpodobně své první bojové nasazení. Není tedy reálné, aby na něm ulpívaly jen poslední zbytky chabě držící barvy na holém zkorodovaném kovu. Moje heslo zní: „Méně je někdy více!“

Patinu vany korby a podvozku jsem započal nástřikem silně zředěných barev Tamiya XF-52 a XF-57 originálním ředidlem X-20A. Po dokonalém zaschnutí této první fáze zaprášení jsem štětcem na povrch zvlhčený White Spiritem nanesl přípravek Earth Effects firmy AK – Interactive a ostré přechody roztupoval opět White Spiritem do ztracena. Povrchovou úpravu pásů z bílého kovu jsem zcela svěřil oxidačnímu přípravku Uschi van der Rosten. Po osušení byly patinovány stejně, jako vana korby vozidla, styčné plochy rozzářilo vyleštění brusným papírem. Pak už nic nebránilo jejich osazení na tank. Na vozidlo jsem rozmístil zbytek vezeného materiálu, opět přesně podle podkladové fotografie a do otevřeného příklopu osadil velitele vozidla. Podle fotografie jde zcela jistě o důstojníka. Zvolil jsem hodnost Oberleutnant – nadporučík a samozřejmě růžovou Waffenfarbe na náramenících a lemování límce, které je pro toto období typické. Také je zřejmé, že byl vyznamenám (pravděpodobně) odznakem za tankový boj – Panzerkampfabzeichen. Figurka je kompletně namalována barvami Vallejo, insiginie pocházejí z obtiskového archu firmy Alliance Model Works. Model stále působil příliš ploše a jednotvárně, proto jsem na podvozek naznačil několik skvrn od maziva a provozních kapalin a přípravkem Dust Effects opět  z produkce AK rozbil přílišnou jednolitost pojezdových kol. Třešničkou na dortu bylo doplnění rostlinky vytržené při průjezdu terénem.

Dokončený model připravený k osazení do budoucí scény. Dřevo je imitováno olejovou barvou, hlavně zbraní jsou nejprve natřeny velmi tmavou šedou barvou a poté vyleštěny grafitem.

Vytržená rostlina sestává z kořínků, lístků skalničky a hlínu na kořenech imituje pigment MIG Productions.

Po dokončení tanku jsem nahrubo sestavil vybrané figurky a pustil se do tvorby terénu. Moje vize byla celkem jasná. Procházející jednotka německé armády musí míjet zahrádku francouzského domu na vyvýšeném bodě louky hrající všemi barvami jarní květeny. V původních plánech byla i část tohoto domu, ale z důvodu zbytečné velikosti celé podložky bylo od tohoto nápadu upuštěno.

Základ scény tvoří dubový podstavec s horním ohraněním z balsy. Tím vzniknul rámeček pro vložení hrubého tvaru budoucího dějiště diorámy vyřezaného ze styroduru.

Namořený podstavec se základem terénu.

Terén jsem následně potřel sádrokartonářskou stěrkou, v pravé části posypal směsí nadrceného kočkolitu, prosáté zeminy, kořínků a jiných přírodních materiálů, a vše přetupoval molitanem. Nezbytně nutně je otisknout do nezatvrdlé hmoty pásy tanku! Chodník v zahrádce je ze sádrokartonářské stěrky a kamenů z Milliputu, záhon je vymezen cihlami firmy Plusmodel. Po dokonalém proschnutí jsem povrch diorámy napenetroval několika vrstvami zředěného laku Bakrylex, aby byla snížena vysoká savost použitých materiálů.

Terén připraven k barvení.

Následoval nástřik různých směsí barev Tamiya XF-1, 52, 57, 60 a 64 pro co největší rozbití jednolitosti povrchu. Některé výrazné kamínky jsem vymaloval barvami Vallejo, stejně tak kameny v chodníku a cihly. Dále pak opět prošel terén washem a drybrushem, které potlačily přílišné kontrasty a zvýraznily jednotlivé struktury.

Vzhled terénu před washem a drybrushem.

Poté přišla na řadu zahradnická práce. Pomocí vláken firmy Woodland Scenics jsem vytvořil travní porost, který je však samostatně velmi nudný a jednotvárný. Tím pádem se dostávají na řadu různé přírodní materiály, jako květenství mechu, lístky skalniček, kořínky, ale i průmyslově vyráběné listy firem Modelscene či lepty firmy Eduard.

Zhruba 95% terénu zatravněno a osazeno další vegetací. Plot i zahradní nábytek je z produkce firmy MiniArt. Záměrně jsem zvolil pro plot modrou barvu, která příjemně kontrastuje se zelenou travní plochou a šedivým tankem. Oloupaná barva na plotě je vytvořena pomocí přípravku Worn Effects firmy AK – Interactive.

Pokračovaní příšte