Predstavujeme talenty - Michal Trlica 2. časť

Dřevo jsem imitoval pomocí olejové barvy Siena pálená na béžový podklad. Jednotlivá prkna jsem rozlišil odlišnými odstíny okrových, pískových a hnědých barev ještě před nanesením oleje.

Dokončený terén se zkusmo usazeným tankem.

Posledním a nejdůležitějším bodem v tvorbě diorámy jsou obvykle figurky, protože tvoří děj, bez něhož je dioráma prakticky bezcenná. Jak jsem zmiňoval již dříve, pokaždé se snažím reprodukovat na figurkách co nejvíce detailů a jinak tomu nebylo ani tady. Už od prvních plánů jsem chtěl, aby tato dioráma byla skvěle provedena, a abych se s ní alespoň přiblížil k mistrům řemesla. Tedy jsem plánoval použití resinových figurek. Při hledání jsem ale nenarazil na žádné ve stoprocentně vhodných pózách a tak jsem zašátral ve své zásobárně a našel několik různých setů figurek plastových i resinových v různých kvalitách. První figurka pochází ze stavebnice tanku Panther firmy Tamiya. Je stará možná i více než 40 let, ale jelikož jde o řidiče tanku, ze kterého jsou průzorem vidět pouze oči a kořen nosu, je figurka po odřezání hlavy a jejím nahrazení odlitkem z produkce Hornet vhodná k použití. Další figurkou se stal velitel tanku, jde o resinový odlitek, kterému jsem opět vyměnil pouze hlavu za dokonalý Hornet. Další tři figurky stojí na terénu a dvě z nich „aktivně“ tvoří děj scény. Úplně nejdůležitější je dívka z výrobního programu ukrajinského MasterBoxu. Až na potíže s napasováním paží k tělu jsem s figurkou velmi spokojen, ačkoli mi spousta lidí tvrdí, že má „chlapské“ rysy. Německý voják nesoucí dívce kytici polních kvítků vznikl ze starší figurky kulometčíka od čínského Dragonu a velitel jednotky je výrobkem Japonské Tamiye. Ten okusil největší konverzi - změnu polohy paží, výměnu rukou a samozřejmě i hlavy opět odlitky Hornet. Oba dva vojáci dostali nové, mnohem modelovější součásti výstroje ze setů Tamiya a Dragon (Gen2) a některé nové řemení z plíšku a drátků.

Detail systému zavěšení Feldflasche a Kochgeschirru M31.

Figurka důstojníka po změně polohy paží. Všimněte si odvrtaných a ztenčených rukávů, odstraněného Rytířského kříže a doplněných závěsných řemínků s D-kroužky na sumkách.

Figurky ve vrstvě Surfaceru.

Nyní nastává to pravé dobrodružství. Každý modelář má svou vlastní metodu a techniku malby, já používám akryly Vallejo. Skvěle se mi s nimi pracuje, paleta dostupných odstínů je opravdu široká… Za pár let jsem si pomocí pokusů a omylů našel postup, který mi vyhovuje nejvíce, a ten je v kostce následovný:

1.     Nástřik figurky matnou akrylovou barvou (podle barvy oblečení, na světlé používám bílou, na tmavé černou).

2.     Malba figurky akryly Vallejo. Začínám od hlavy a postupuju směrem dolů. Stínuji využíváním tzv. layeringu (vrstvení). Stíny vznikají kladením mnoha vrstev stále více ztmavené základní barvy přes sebe s tím, že okraje předchozí vrstvy stále zůstávají viditelné. Je třeba snažit se o co nejpozvolnější přechod jednotlivých odstínů. Světla vznikají obráceně, zesvětlováním základní barvy. U velkých ploch (spodní části blůzy, vnitřní části rukávů) nejprve ztmavuji za použití blendingu (tupování) a potom využívám i v těchto místech například okolo nakládání kapes, švů nebo v drapériích vrstvení. Takto namaluji celou figurku, krom kožených či plechových částí, které nechci mít v závěru tvrdě matné.

3.     Následuje nanesení obtisků.

4.     Nástřik matným lakem (obličeji a rukám je vhodné se vyhnout).

5.     Domalování kožených, dřevěných a kovových součástí výstroje, které působí lépe při pololesklém než matném povrchu a jejich patina (wash, malba odřenin).

6.     Zaprášení bot a exponovaných míst směsí pigmentů MIG Productions.

U malby figurek je dostatečné množství podkladů a znalostí klíčovým faktorem. Je nutné vědět, v kterém roce se jaký kus výstroje objevil a používal. I sebelepší diorámu dokáže pohřbít například voják SS v Drillichovém kompletu s hrachovým potiskem během bitvy o Stalingrad, a ještě ke všemu ozbrojený Sturmgewehrem. V této diorámě jsem se snažil navodit atmosféru začátku války především figurkami. Vlněné polní blůzy M36, Steingrau (kamenně šedé) kalhoty téhož vzoru, přilby M35 s oběma obtisky, samopal MP-38 místo pozdějšího modelu MP-40, pouzdro s Gasplane (protichemickou pláštěnkou), hliníkové přezky opasků… 

Dokončené figurky připravené k osazení do scény.

Například malbu děvčete jsem si užíval o to více, že jsem nebyl svázán nutností přesně reprodukovat nějakou uniformu, ale mohl jsem zapojit i vlastní fantazii. Původně jsem zamýšlel blondýnku v modrých šatech, ale nakonec jsem se rozhodl pro zelené s červenými doplňky, protože v kontextu celé diorámy tvoří další kontrastní prvek. A proč jsem nakonec přehodnotil i barvu vlasů? Abych do diorámy zašifroval další mezník…Proto i ty červené střevíčky a pes.

K této diorámě bych chtěl ještě dodat, že jsem vlastně nenarazil na nic, co by mě od stavby úplně odradilo, spíše jsem neměl čas a dostatek chuti do práce způsobený především vyčerpáním ze školy. Vím, že to není nejlepší dioráma, jakou jste kdy viděli, ale já jsem se svou prací konečně alespoň trochu spokojen a cítím jistý posun k lepšímu výsledku.

Figurkám se věnuji spíše v tom smyslu, že si vybírám konkrétní lidi, kteří jsou z historického hlediska více či méně známí a zajímaví. Nejde mi ani tolik o to, dostat se na úroveň tebou jmenovaných mistrů figurkářů, protože se mi to jeví nemožným (ano, Hauptmann Musk takové slovo nezná!), ale tímto způsobem některé lidi a jejich příběhy vytáhnout na světlo a snad i připomenout veřejnosti, že tito lidé žili a často i umírali kvůli něčemu, za co si zaslouží být připomenuti. Namaloval jsem tedy takové historické osobnosti, jako Clause von Stauffenberga, Helmutha Weidlinga, Ronalda Speirse, Georga Boseho, či Hanse Sduna. Zejména poslední dva jmenovaní nejsou příliš známí, ale kdo se zajímá o historii jednotky Sturmgeschütz Abteilung 177, jistě je zná. Zkrátka i tady si vybírám předlohy, které mě nějakým způsobem oslovily a tak mám krom vojáků a námořníků ve své sbírce i dva herce a jednu knižní postavu. Určitý vztah mám ke všem svým figurkám, ale jestli se mi nějaká opravdu povedla, byl to právě Unteroffizier Hans Sdun, člen posádky StuGu pana Boseho, později se stal velitelem svého vlastního vozidla, což se mu asi stalo 24.7.1944 osudným.

Figurka Unteroffiziera Hanse Sduna, 54mm.

Jedna z figurek mi ale přirostla k srdci o něco více, než ty ostatní. Jde o muzikálovou herečku Samanthu Barks, která byla první Eponinou v Bídnících, jakou jsem v životě viděl. Do její tvorby jsem se pustil ve velmi těžkém období, kdy jsem prožíval podobný příběh jako tato muzikálová postava a asi i proto si této figurky tak vážím. Šlo o rozsáhlou konverzi výrobku z produkce firmy MasterBox s pro mě více než uspokojivým výsledkem.

Samantha Barks jako Éponine (Les Misérables, 2012 – Režie: Tom Hooper), 54mm.

Osobně se figurkáři příliš nezabývám, i když jak jsem řekl, na soutěžích si jejich výtvory rád prohlédnu, a pana Křepelku dobře znám, ovšem spíše se soustřeďuji na „figurkáře/diorámisty“, takže u mě v tomto ohledu vedou pánové Aleš Chmelař (i když o sobě tvrdí, že není figurkář, poslední dobou produkuje překrásné figurky a busty) a ve dvaasedmdesátině neuvěřitelný Štěpán Los. Také bych rád zmínil umělce zabývajícího se tvorbou hlaviček pro figurky v měřítku 1:6, známého na fórech vyhrazených pro tuto tematiku pod jménem Peter the painter. Zabývá se především sculptingem známých herců ze slavných válečných filmů a každý obličej jako by byl skutečně zmenšeninou originálu.

Pokud mě něco skutečně omezuje, tak je to jen a jen v mém mozku. Myslím, že nejsi jediný, kdo si toho už všimnul. Částečně jsem se o tom již zmínil, občas mívám pocit, že nedělám správnou věc, a že mě snad ostatní lidé považují za přerostlé dítě hrající si s vojáčky, nebo zapáleného nacistu, který se nenápadně projevuje malbou figurek nacistických vojáků. I takovým narážkám už jsem musel čelit. Pokaždé, když jsem plánoval nějakou diorámu, tak jsem měl v hlavě již předem představu o výsledku, který bude zkrátka dokonalý, ale ještě nikdy se mi nestalo, aby výsledek odpovídal této vysněné představě. Takže poslední dobou už tomu nechávám volnější průběh a snažím se nestresovat se tím. Konec konců, jde přeci o koníček, který má být zdrojem radosti z hotového díla a pocitu dobře odvedené práce. A ten se dostaví právě v okamžiku, kdy na výstavě pozoruji nadšené tváře diváků nad mou diorámou. „Hele, to je René!“ zaslechl jsem jednou od návštěvníka takové akce před mou diorámou znázorňující scénu z britského komediálního seriálu Haló, haló!. A ten pocit, když lidé z široké veřejnosti poznávají, co dioráma představuje, je zkrátka nepopsatelný. Případné ocenění je již jen takovým zlatým hřebem.

Také si myslím, že modelařina není jen o válce, znázorňování hrůz a zvěrstev, kterými lidstvo stále prochází. Tím pádem se snažím hledat různá propojení mezi mými dalšími koníčky a modelařinou. Spojení modelařina a reenacting jsi už zmínil, a je samozřejmě více než logické. Ale jak zní spojení modelařiny s muzikálem? Pro někoho možná až nemožně, nebo odporně, protože znám lidi, kteří se takovému směru umění vyhýbají, pohrdají jim, nebo se jim dokonce hnusí. Pro mě je muzikál vrcholným žánrem divadelnictví, jelikož spojuje činohru a zpěv. Tuto problematiku jsem naťuknul už v otázce figurek, avšak v mém případě to došlo ještě dál. Opět se dostávám k majstrštyku pánů Alaina Boublila a Claude – Michel Schönberga, tedy k Les Misérables. Tento muzikál mě provází životem, ať se vznáším na zámku v oblacích, hledám knížku snů, věřím, že všechno je tam ve hvězdách, připadám si jako samotářka, nebo volám: „Otče náš!“ Bídníci mi vždy pomůžou. Když jsem ležel těsně před operací v posteli na svém nemocničním pokoji, myslel jsem jen na pár věcí. Několik málo mých spolužáků, kteří mě podporují, kamaráda Dalibora a právě Bídníky. V hlavě jsem slyšel ona neuvěřitelně procítěná slova pana Ježka: „Pár slov mých zní teď tmou, Otče náš, přijmi modlitbu mou…“ Znalci však jistě pochopí, že jsem se „nemodlil“ za sebe. Tedy je vidět, že tento muzikál je pro mě opravdu důležitý. Proč pak nepřidat do sbírky figur vojáků v měřítku 1:6 vynikajícího představitele inspektora Javerta, který tuto roli ztvárnil v roce 2010 během nové produkce k pětadvacátému výročí nepřetržitého hraní Les Mis v Londýně, pana Earla Carpentera?

Nakonec se z tohoto nápadu stal projekt, který mě bavil od začátku až do konce a jehož výsledkem je velmi originální přírůstek do sbírky figurek. Earla mám vystaveného na psacím stole pod skleněným ochranným krytem společně s Železným křížem moravskoslezské orlice, kterým byl oceněn na soutěži Panzershow v roce 2015.

Pohled na obličej hotové figury, celou hlavu bylo třeba zhotovit od nuly, stejně tak klobouk, obušek, košili a kalhoty. Povšimněte si detailu, jakým je mikrofon zastrčený v paruce. Článek s podrobným popisem předlohy i postupem prací naleznete zde: http://michalovi-modely.blog.cz/1412/javert-1-6-earl-carpenter

 Dle mého názoru tkví obrovská výhoda modelařiny ve faktu, že reprodukovat lze prakticky cokoli. Jde jen o to mít dostatek fantazie a odhodlání. Nejdůležitější je nabídnutou příležitost nepromarnit a pustit se do tvorby dříve, než odhodlání, přesvědčení a chuť modeláře opustí.

Máš naprostou pravdu, letos jsem téměř s hrůzou zjistil, že soutěžní kariéru jsem započal již před sedmi lety. Zezačátku jsem se snažil navštívit tolik soutěží, kolik jsem jen mohl zvládnout, tedy byl jsem v Tovačově, České Třebové, Znojmě, Zlíně, Návsí, Bratislavě, Brně, Praze i Olomouci a to jsem ještě určitě na něco zapomněl… Ale poslední dobou se spíše vracím už jen tam, kde mi to opravdu přirostlo k srdci, tedy hlavně na Panzershow v Návsí, kterou považuji po šesti letech účasti za naprosto dokonalou. Všichni ti lidé kolem pana Radka Dostála jsou neuvěřitelně přátelští a milí, pokaždé tam panuje neuvěřitelně pohodová a přátelská atmosféra, člověk nikam nespěchá a přece o nic nepřijde… Naproti tomu bývám zklamaný z velkých akcí, jako je třeba E-day, který není úplně mým šálkem kafe. Tlačenice, málo prostoru, moc modelů… Raději poklidná atmosféra v sálu restaurace U Mrózka v Návsí, než přeplněné podzemní garáže galerie Butovice. Ale jak se říká: Proti gustu žádný dišputát. Také se moc rád vracím do nedalekého Tovačova, kde jsem právě v roce 2010 začínal se soutěžemi na Plastic People of Tovačov, rád mám i skvělý Panthers Cup na Proseku.

Doporučení pořadatelům ode mě asi žádné očekávat nelze. Jediné, co mě napadá je: „Snažte se být takoví, jako Gorale Goat Club!“ Skromní, pilní a přátelští. S dovolením bych si vypůjčil neuvěřitelně pravdivá slova opět pana Radka Dostála: „Ta soutěž není o pořadatelích, ale o lidech, kteří se jí zúčastní, protože ti tu soutěž tvoří a pro ty je!“ On to řekl sice trošku jinak, ale podstatu jsem snad vystihnul.

Jsem rád, že se mě právě na tohle ptáš. Letos v Tovačově jsem si uvědomil jednu celkem důležitou věc. Na soutěžích je spousta tanků Tiger, T-34 a jiných ikonických strojů, ale pokud narazím na model československého opevnění, Lt. vz. 35 v našich předválečných barvách, nebo figurku prvorepublikového vojáka či četníka, je to spíše zázrak. A přitom mi to připadá jako selhání naších modelářů. Neměli bychom být na toto nesnadné období naší vlasti být hrdí a vzdát pomocí modelů holt mužům, kteří se podíleli na výstavbě opevnění, byli odhodláni vlast bránit, nebo položili život jako mnoho členů „SOSky“ v pohraničních oblastech? A tak jsem se společně se skupinou kamarádů a kolegů modelářů rozhodl pro takový projekt, kterým se toto temné období z let 1938-39 pokusíme veřejnosti přiblížit sérii figurek, vinět a diorám  v různých měřítkách. A kdo ví, pokud se nám bude dařit, možná přesáhneme i do zatím idylického prostředí první republiky, či do ještě temnějšího Protektorátu. Na toto téma jsem se bavil s další bývalou spolužačkou a kamarádkou, která se ztotožňuje s mým názorem a v této snaze nás podporuje. Snad nezklameme ji, náš národ, ani sebe.

Moje modely jsou celoročně k vidění i s postupy na blogu: http://michalovi-modely.blog.cz/, ale zřejmě jsi měl na mysli spíše soutěže. Jelikož se přede mnou otevírá další životní etapa v podobě vysoké školy, neodvažuji se s jistotou říci, co bude na podzim, ale rád bych se letos ještě ukázal na Českotřebovském Vehiklu, Plastikové zimě a možná i na Morava Open v Olomouci.

Zmínka o pohraničních oblastech mi připomněla, že bych Vám ještě jako prázdninový typ mohl nabídnout odkaz na krásnou akci v okolí mého rodiště: http://www.akcecihelna.com/